na Blog.cz

Vážení čtenáři,

moc vám děkuju za přízeň, kterou jste mi zachovali. Tento blog už dávno došel na konec slepé uličky a mně už to došlo. Procházím tak velikými příznivými změnami, že znovu objevuji, dko vlasntě jsem. Přicházím na to postupně tím, že tvořím něco nového, zkouším různé varianty. Postupně se začíná rýsovat první náznak. Jsou to pro mě velice zmatené časy, ale díky bohu za ně. Už mě unavuje cokoliv předstírat, víte. Kolik úsilí jsem věnoval psaní článků, které jsem přeplnil přikrášlenými slovy... a proč vlastně? Abych vám připadal zajímavější, než jsem si myslel, že jsem. Ačkoliv všechno to, co jsem napsal, bylo ze mě, neodpovídá to už vůbec tomu, kým jsem teď. Jsem sám sebou mnohem víc než kdy předtím. Uvěřil jsem díky mé báječné přítelkyni, že si zasloužím být milován přesně takový, jaký jsem. Přecejen za něco stojím. Tento blog bude velice brzy zrušen. Už jsem založil nový na adrese
http://ostrov-utechy.blog.cz.
Jste srdečně vítáni. Na tom novém blogu budu psát poctivě o sobě tak jak mě napadne, bez přikrášlování a v plné šíři toho, kým jsem... prostě budu psát o všem, co se mě týká i o těch nejobyčejnějších věcech, které ze mě ale dělají Lukáše Vámoše. Tento blog, který teď uzavírám, je dalším pozůstatkem mého starého já, jehož si vážím, ale také z něho mám strach. Je to rozsáhlá kapitola, kterou bych měl laskavě dopsat a nechat písmo vyblednout. Jsem moc vděčný za to, co je teď. Minulost necháme pěkně spinkat v teplých peřikách. Minulost je jen přítomnost, která už neplatí.
Děkuju vám. Opatrujte se. :-)

Prsk!
To byl pozdrav, víte? Takovej kočičí. Dnes to vypadá na pohodový, málem vánoční článek, protože poslouchám hezkou irskou písničku a je to prostě epes rádes.
Mám za sebou uzemňovací období. Přišel konečně vhodný čas, abych znovu přijal své tělo. Udělal jsem to s grácií. Ještě nedávno jsem se bál hmotného světa, všech těch všedních starostí. A teď?.. :-D
Kdybystě mě viděli. Dal jsem se na vaření, vysloveně si to užívám. Záměrně to potahuju, hlavně v klídku.. pokrájím si rajčata na lečo, u toho poslouchám třeba Červenýho trpaslíka nebo si nechám počítačem číst Hovory s bohem. Pak si pomalu oloupu cibuli, hlavně to neuspěchat. :-D
A když už se to smaží, tak si to ležérně promíchám, případně to ležérně připálím.. prostě leháro. Někdy se to protáhne až na tři hodiny. A to nepočítám mytí nádobí. (Mimochodem, pro vaši informaci, teď mi tu ječí Celine Dion "your eyes on me".. NO ale když ona ječí tak půvabně.)
V pokoji mám vždy uklizeno a čisto, dokonce mě baví praní, (což bude asi přechodnější). A tohle by bylo dřív úplně absurdní. Samozřejmě že jsem nějak fungoval, ale v žádném případě mě to nebavilo, spíš mi to všechno připadalo jako úplná zbytečnost, co mě jen omezuje a zdržuje. Když jsem poznal převzácnou Alianis, objevil jsem v praktičnosti kouzlo. A tak se stalo, že jsem já, vodnář na entou pocítil velice silnou touhu slétnout ze svých duhových výšin na Zem. Když se to začlo dít, dostal jsem trochu strach. Moje vnímání se utlumilo, začal jsem se zajímat o jiné věci. Bál jsem se, že přijdu o svou tajemnou vodnářskou podstatu. Ale v srdci jsem cítil, že je to nezbytná součást mojí cesty a přinese mi opravdu hodně. No, opravdu nutně jsem se potřeboval uzemnit. Do té doby jsem sice vnímal velice komplexně jemné energie, ale byl jsem jako uschlý list ve větru, každý pcoit mě rozhodil, bylo to jako na houpačce.. prostě šílené. Byl jsem sám ze sebe velice unavený. A tak jsem dal uzemňování volný průběh. Nejen že jsem slétl na zem, spíš jsem se zavrtal pod zem a zapustil mohutné kořeny. Jé ale víte, jak slastná je to úleva? Předevčírem to dosáhlo krajnosti a teď už se zase úlevně natahuju ke hvězdám. Jsem klidný a pevný. Vnímám ještě víc než předtím, šířeji, přitom zůstávám vyrovnaný. Nádhera.
Jsem ti tak vděčný, vzácná heboučká Alianis.

"Jsi tady?"

*"Ano. Jsem tu stále. Uvědomuješ si mě teď častěji a to je dobré znamení. Odpověděl jsem ti dřív, než jsi se zeptal, všiml jsis?"

"Už jsi mi odpověděl? Naším dnešním tématem jsou peníze.. Aha, už tomu rozumím. Přiznávám, že jsi mi odpověděl už mockrát, aniž bych se ptal. Vedeš mě stále. Rád bych ti víc naslouchal."

*"Když se rozhlédneš kolem sebe ve své realitě, můžeš vidět, jak velké změny jsi uvedl v život. Jsi na dobré cestě. Už víš, že jsi tvůrcem svého života. Jsi jím stále, tvoříš v každém okamžiku. Nemůžeš dělat nic jiného. Můžeš si však vybrat, jestli tvořit vědomě nebo nevědomě. Chceš být důsledkem a nebo původcem toho, co prožíváš? Říkáš, že bys mi rád naslouchal. Děláš to právě teď. Já jsem láska, jednota, pravda a svoboda. Jsem krása v tobě, která touží být projevena. Ukaž, čím doopravdy jsi, dopřej ostatním potěšení ze své jedinečnosti. Když to děláš, tak mi nasloucháš. Když tvoříš svou nejkrásnější představu o tom, čím jsi, tak nasloucháš bohu v sobě a je to nejrychlejší cesta ke štěstí. Nejrychlejší cesta ke štěstí je být šťastný. Štěstí je stav bytí. Neděláš něco, abys byl šťastný. Jsi šťastný a pak něco děláš."

"Ano. Rozumím ti. My dva víme, jak to je. ;-)
Nejsme od sebe odděleni. Vedu vlastně dialog sám se sebou. Všechno už to vím, jen si teď vzpomínám."

*"Jistě. Nejsi tu proto, aby ses něco učil. Jsi mou součástí. Přišel jsi na Zem, abys doslova ochutnával, naslouchal, pozoroval, očichával a osahával život. To je veliká touha všeho živého. To je smysl života. To je moje vůle. Oddělil jsi se ode mě, abychom mohli poznat, jací jsme. Já jsem absolutní neprojevené bytí, které se rozhodlo poznat samo sebe skrze prožívání. A tak se vlastně ptáš sám sebe, jen necháváš projevit svou vlastní moudrost."

"My dva víme, že jsme jeden. :-D
Co mám udělat, abych měl dost peněz?"

*"Je rozdíl mezi tím, co děláš, a mezi tím, čím jsi. Předtím, než něco uděláš, tak nejdřív něčím jsi. Rozumíš tomu?"

"Ano. Nejdřív něčím jsem a pak to projevím."

*"Většinou něco děláš, abys dosáhl určitého stavu bytí. Proč jsi například dělal zaměstnání, které tě netěšilo?"

"Abych byl bohatší... ahaaaa... už tuším, co se mi snažíš říct."

*"Výborně. Proč jsi odešel od rodiny?"

"Abych byl klidnější, svobodnější, šťastnější... a bohatší.. a víc sám sebou."

*"Ještě jednou výborně. Jsi ochotný přijmout pravdu, i když může být jiná, než jsi očekával. Jsi k sobě upřímný. A to je velmi dobré znamení, Luky. Položím ti otázku: existuje snazší způsob, jak být bohatší, klidnější, svobodnější a šťastnější?"

"A jooooo! Jistě že existuje - prostě tím být. Klidně jsem si to všechno mohl odpustit. stačilo prostě tím být a vyjádřit to. To je to, proč jsem přišel."

*"A to je to, co děláš v každém okamžiku, tvoříš sám sebe, abys to prožil. Rozdíl je jen v tom, že jsi to dělal nevědomě. Poněkud jsis to zkomplikoval, vzals to oklikou. Chtěl jsi jet do Prahy a místo, abys to vzal po dé jedničce, udělal jsis dlouhý výlet po Evropě a oklikou přez Maďarsko dojel do Prahy. Nic proti tomu, jsi dokonale svobodný. Tvá vůle je má vůle. Bylo to zajímavé a napínavé jako celý tvůj život. Důležitou otázkou je: co tvoříš teď?"

"Teď? No, víš, už se mi nechce tolik cestovat. Tentokrát se do Prahy rovnou teleportuju. :-D
Pochopil jsem to a je to fakt bomba! Dělal jsem to obráceně. Pracoval jsem, abych byl bohatší. Byla to velice otravná práce a v konečném důsledku jsem bohatší nebyl."

"Jistě, jak bys mohl. Pracoval jsi, abys byl bohatší, chtěl jsi být bohatší, čímž jsi vytvářel zážitek chtění. Řekl jsi: já chci být bohatý. A vesmír řekl: ano, to chceš. Výsledkem bylo, že jsi ještě víc chtěl být bohatý, ale zůstával jsi chudým. Čím jsi teď?"

"Jsem bohatý. Jsem opravdu bohatý. Raduji se z toho, že mám jídlo. Raduji se z toho, že mám tak skvělé přátele. Raduji se z toho, že bydlím v tak krásném prostředí. A nejvíc se raduji z toho, že jsem s nejdražší Alianis. Jsem bohatý na inspirující myšlenky. Pokud jde o peníze, nemohu říct, že jsem bohatý, ale je pravda, že jsem mnohem bohatší. To je svatá pravda. Jsem tedy mnohem bohatší. Když se podívám na to, jak se můj život vyvíjí v posledních letech, tak můžu říct, že jsem stále bohatší. Jsem si tím naprosto jistý, můžu to říct a můžu to projevit."

*"Výborně. Jsi stále bohatší. Chovej se tak v každém okamžiku. Ukaž, jak se chováš jako někdo, kdo je stále bohatší."

"Dobře. Jsem stále bohatší, a tak si klidně půjdu koupit suroviny na večeři a na zítřejší oběd a koupím si hořkou čokoládu. Jsem stále bohatší a jsem klidný, a tak to projevím. Vím, že mám dost peněz na ten nákup, půjdu a nakoupím klidně a radostně."

"Děkuji ti za to, že jsi. Děkuji ti za to, že tvoříš a dáváš mi pocítit, kdo jsem. Dám ti ještě jednu radu. Jsi stále bohatší, a tak miluj peníze. Tím je k sobě přitahuješ. Buď vděčný. Děkuj za všechno, co dostáváš. Tím potvrzuješ, že toho máš a přitahuješ toho k sobě ještě víc. Ukazuj, že jsi stále bohatší, a sdílej to, co máš. Nech peníze plynout. Tím, že dáváš, potvrzuješ, že sji stále bohatší, říkáš vesmíru: hej, vesmíre, jsem stále bohatší! A víš, co ti vesmír odpoví?"

"Ano, to jsi. Jsi stále bohatší. Podívej jak."

*"přesně tak. A ty poděkuješ a pošleš to dál. Čímž potvrdíš, že jsi stále bohatší. Řekneš: hej, vesmíre, jsem stále bohatší! A víš, co ti vesmír odpoví?"

":-D Joo, to jsi, delfínku! Podívej jak..."

*"přesně tak. A kruh se uzavírá."

""Děkuju ti! Děkuju ti moc. Teď tomu konečně rozumím. Jsem stále bohatší!"

*"Ano, delfínku, to jsi. Podívej jak. :-)"

"Bože, proč jsem unavený z masturbace?"

Lojza: "Protože máš výčitky. Cítíš se provinile, když to děláš, protože tak tě to naučili. Vzpomeň si, jak ses cítil
při masturbaci v raném dětství."

*Cítil sem se dobře. Oběvil jsem to při přirozeném zkoumání svého těla asi v pěti letech. Nevěděl jsem, co dělám. Koupal jsem se ve vaně s bratrancem Péťou, hned jak to zahlédl, se mě zeptal, "co
to děláš?" Bože, cítil jsem se tak provinile. Doufal jsem, že to nikomu neřekne, ale zapomněl jsem na to. Později to
na mě řekl své sestře a bratrovi, všichni se mi smáli. Byl jsem v šoku, jakoby mě při tom přistihli. Jasně jsem
cítil, jak vnímali ta slova -honit si ho-. Bylo v tom cosi hanbatého. Ano, to je to slovo. Kdysi nám řekli, "fuuuj,
ty hanbáři, ty si nahatej." A ještě se u toho usmáli. Ovšem to nebyl úsměv z radosti, byl to ten naučený úsměv,
kterým se něčemu smějeme, protože se tomu smějí ostatní. A tak máme pořád ten hanbatý pocit ze svého nahého těla,
zůstává nám až do dospělosti. Během času jej obalíme dalšími vrstvami, ale uvnitř je pořád hanbářka, holčička,
kterou maminka pokárala za to, že se dotýkala svého klína. Sexualita je ovšem nádherné tajemství, které nikdy
nepřestaneme zkoumat, ale hrajeme spolu hru na to, že se nás netýká. Přitom spojuje nás všechny. Když se mi tehdy
smáli, bylo cítit, že sami masturbují a je to pro ně stejně vzrušující, ale hanbatý zážitek. Taky je někdo naučil,
že sexualita je špinavá. Chápu jejich chování.
Můžu jim poděkovat za to, že mě poprvé upozornili na masturbaci. Brzy jsem přišel na to, jak se to dělá, ale už jsem
se vždycky cítil provinile, přestože se mi to líbí.
Teď jsem si vzpomněl na podobný zážitek, který se stal ještě předtím. Byl jsem sám v ložnici matky a jejího
partnera. Lehl jsem si úplně nahý pod peřinu a líbil se mi ten pocit, cítil jsem se být svobodný a přirozený. Našla
mě tam matčina tchýně a řekla to na mě matce. Obě se pak tvářili, že jsem udělal něco špatného. Tak mě naučily
stydět se za nahotu. Od té doby už jsem se vždycky styděl.

Lojza: "Jak nenápadně začíná potlačování sexuality. Vaše společnost na vás činí soustavný nátlak. Zakazuje vám
projevovat něco tak přirozeného. Frustrace, ke které dochází, může vést až k k sexuálnímu násilí. Než vás naučili
stydět se za sexualitu, byla pro vás zcela přirozená. Únava, kterou pociťuješ po masturbaci, je způsobena tím, že se
cítíš provinile, a kromě toho ještě tím, že používáš mastrubaci k tomu, abys utekl před pocity smutku. To nejlepší,
co můžeš udělat, je vyjádřit smutek hned, jak přijde. Některé pocity nejsou skutečné, jsou to jen padělky,
myšlenkové konstrukce, které jako pocity jen vypadají. Je to vzpomínka na smutek, který jsi pociťoval v podobné
situaci. Stačí jej vyjádřit a rázem se změní na radost."

"Masturbace tedy není špatná?"

Lojza: Nic není "špatné" nebo "dobré". Záleží, jak svou sexuální energii využíváš. Když masturbuješ proto, abys
zahnal pocity prázdnoty, docílíš jen větší prázdnoty.
Pokud ovšem pojmeš masturbaci jako oslavu sexuality, jako způsob, jak projevit lásku k sobě, budeš-li se radovat z z
něhy a rozkoše, odměníš sám sebe radostí ze života. Chovej se ke svému tělu jako k chrámu, v němž přebýváš, hýčkej
se a dej si najevo, jak moc miluješ sám sebe. O to víc budeš moci rozdávat druhým. Abys mohl projevovat něhu, musíš
ji nejdřív dát sobě.

"Děkuji ti. Děkuji ti za to, že jsi se mnou. Vím, že jsi se mnou stále."

Lojza: Ano, jsem vždy s tebou a jsem v tobě. Jsem přízí, z které jsi utkaný. Jsem všude, jsem jiskrou života v
každém tvorovi, jsem vědomím planety Země a duchem všech věcí. Miluji tě.

Ahoj, milí příznivci,
mám pár senzačních novinek. Já a Alianis jsme spolu šťastní. Rozhodli jsme se, že dáme přednost blízkosti před vzdáleností, a tak se opět stěhuju. To už je po čtvrté, zdá se, že mám cestování v krvi. Odcházím do Zlína. Je tam moc pěkně, hlavně je tam čistší energie, která mi svědčí natolik, že mě tam vždy přestanou bolet oči. Cítil jsem v kostech nutkání zůstat ve Zlíně, už když jsem převzácnou Alianis poprvé objal... věděl jsem, že se to stane, otázkou bylo jen, kdy k tomu budu mít odvahu. No, stihli jsme to za dva měsíce. Vůbec jsme toho stihli spoustu. :-)
Všechno šlo krásně podle plánu, který jsem ovšem neviděl... pardon, vidět jsem ho mohl kdykoli, ale znáte to - nemám zavřené oči jen tak pro nic za nic. Bál jsem se na plán přistoupit, a tak mě moji drazí průvodci popošťouchli, vlastně jsem je o to sám žádal. Hezky jsem za ty dva měsíce dozrál... jako král sýrů (vegani prominou). Osamostatňuji se a jsem dokonce ochoten jít do neznáma a vzdát se pohodlné jistoty, zajetých kolejí, které ovšem vedli přímo k strženému mostu. Ale o tom zase v jiném článku.
Povím vám o dalším zázraku.
  Když ke všem rodinným problémům přibylo ještě to, že mamka odešla z práce, všiml jsem si, že dopadá poslední kapka a džbán už přetekl. Rozhodl jsem se, že už nechci sám živit celou rodinu a vůbec už nechci řešit problémy, které mi nepřísluší, a tak jsem se mrknul na net po nějaké nabídce spolubydlení a našel tak dárek, co pro mě připravily vílenky. Žádal jsem je o to asi týden předtím, ale moc jsem v to nevěřil, tak to v paměti nějak zašlo. Mluvím o skutečně krásném bydlení v rodinném domě, postaveném podle standardu zeleného bydlení. Představte si, je tam i solární panel. :-)
Poblíž je les a vůbec je v okolí hodně přírody. K domu patří veliká zahrada, což je přesně podle mých představ, vlastně je to překonává. Zvlášť když za pronájem pokoje zaplatím 3.500 měsíčně. Tím se zlepšuje i moje finanční situace.
A jak jsem to udělal? Prostě jsem poprosil víly. Řekl jsem jim, jak si představuju ideální bydlení, a ta představa se mi tak líbí, že jsem taky naplno prožil šťastné pocity. Děkuju všem vílám. :-)
Bůh nám dá cokoliv, o co ho/ji požádáme. Vězte, že to tak je. Jsme tvůrci svého světa.
Nejvíc vděčný jsem za to, že jsem Evulince na blízku. Už jen čtyři dny. :-) :-)

Jsem zběratel zážitků a tohle je teda výstavní kousek, bude se v mé sbírce pěkně vyjímat.
A o co šlo? Strávil jsem krásné odpoledne s dráčkem, které mělo být završeno blaženým spánkem v pohodlné postýlce, ale něco se zvrtlo. Když jsem se dostal k penzionu ve vesnici u Zlína, kde jsem v životě nebyl, sdělila mi hostitelka, oddaná to zaměstnankyně penzionu, že můj spánek nebude tak doslovně teplý a pohodlný, bude-li vůbec nějaký. Přestaňte tlouct do stolu a sepisovat trestní oznámení, ono je to vlastně legrační. Zdálo se, že jsem v koncích. Nutno však podotknout, že jsem byl v koncích už nesčíslněkrát, a tak jsem přecejen něco vymyslel: "tak co no... budu spát v lese."
Znáte mě, život je pro mě vzrušující hra, plná překvapení. Lákala mě představa nocovat v lese za teplé vlahé noci v opojení tvým teplem, v měkkém obestření tvé vůně... no do toho vám nic není... :-D
a mimo jiné v mých představách také hrál svou roli spacák. Ale moje vnitřní sekretářka si pospíšila a trochu... hodně na mně šetřila. Dopřála mi vypečenou osamělou noc v nevlídném skorolese. Řekl jsem si prostě, že najdu les. Dostal jsem se zpět na zastávku, kde mi jedna ochotná paní řekla kudy kam. Napadlo mě, že bych taky mohl zaklepat na dveře nějakého dobrotivého dědečka a požádat o nocleh a o chléb se solí nebo aspoň čínskou polívku (játra prominou). Ale zas tak najivní nejsem. Les byl jen tři sta metrů od zastávky, na místě, kde má prý vzniknout nová dálnice. Zkusil jsem si lehnout do pole a měl jsem tam zůstat. Jednak to tam bylo pohodlné a pak - věděl jsem přesně, jak se dostat zpátky. Ale bál jsem se, že mě někdo uvidí, a tak jsem došel až do toho lesa, který je vedle pole. Jen jsem vešel na samý kraj a hned za druhým stromem jsem si lehl jen tak bez spacáku, v kraťasích a tryčku. Náhodou to docela ušlo prvních pár hodin - ještě bylo teplo a bylo mi moc fajn. Ještě když mi volala vílena, zachovával jsem si optimismus. Podařilo se mi usnout ve zvláštní poloze, batoh místo polštáře. Probudila mě Evulinka, když mi chtěla popřát dobrou noc v dobré víře, že jsem v teple a bespečí. :-)
Byl jsem zmatený, ale pomalu jsem si všiml, že je mi hrozná zima. Navlékl jsem na sebe všechno oblečení z batohu, tenké šusťáky a asi čtyři tryčka a mikynu, ale nepomohlo to. Nakonec jsem se naštval a se slovy "nevidíme se naposledy" jsem opustil les. Ano opustil, má prorocká slova byla skutečně... prorocká, protože jsem se, k mému údivu, do čista ztratil. Myslel jsem, že jdu rovně a v zápětí vylezu z toho pole na cestu... Jó rovně... To musela bejt pěkně křivolaká trajektorie. Pole jsem prošel křížem kráž a pořád nikde nekončilo. Po zjištění, že se celou dobu motám po okraji, jsem překonal příkop a vylezl na cestu. Ale netušil jsem, jak se vrátit do vesnice. Zní to, jako bych byl někde na charitativní akci v Africe, že jo? vrátit se do vesnice... jako z filmu Krvavý diamant. No nic, návrat se nekonal. Za to jsem se ztratil v tom lese. Jestli to náhodou nevíte, já jsem nevidomý. Motat se ve dvě hodiny v noci po slepu a bez bíle hole v lese, k tomu unavený a zmrzlý na kost, to vám řeknu... to je ale výstavní kousek do sbírky zážitků. Ničemu se teď nedivím, vždycky mi připadala vzrušující představa, že bych se jen tak toulal lesem a nechal se překvapit kdy a kde vyjdu. Jen mě má vnitřní sekretářka poněkud vzala za slovo... Zkrátka jsem šel a šel a šel, šel a šel a šel, ale nevyšel. Jen jsem sklouzl do jakési díry s bahnem. Snažil jsem se jít za zvukem aut, ale moc jich nejezdilo. První pokus sejít s prudkého kopce přímo mezi stromy jsem vzdal, protože jsem se tam bál. Obtočil jsem se kolem sympatického stromu a na hodinu usnul, než mě zase vzbudila zima. Les byl tichý a nehybný, jen jsem slyšel vstekle řvát kočku. Když jsem zase vstal, byl jsem trochu nad věcí a docela smířen jsem slézal ten kopec. Dokonce jsem objevil lesní cestičku, která mě dovedla až na úpatí kopce, kde podél hranice lesa tekl a asi stále teče potok. Přešel jsem most a octl se u jakéhosi stavení, v jehož okolí nebylo ani město ani moře, natož kuře. Za to tam bylo hned několik zamčených branek a dveří. K jedněm dveřím vedli schody, na těch jsem po dloouhé noci plné vášní složil své mírně otlučené kosti. To víte, že jsem předtím ještě párkrát spadl, ale bilance je příznivá. Suma sumárum, když to tak vezmu kolem a kolem, spadl jsem jen třikrát. Po té náročné noci už mi nepřipadalo divné svléknout se tam do naha a trochu se omýt rosou a čistit si zuby s minerálkou v petce. Stejně jsem i v čerstvém čistém oblečení ještě jednou šlápnul do strouhy, ale pak už jsem vešel do vesnice, která se jmenovala Kdovíjak. Od Kudlova jsem se poněkud vzdálil. Když mi konečně přijel trolejbus na zastávku, kam mě dovedla hodná paní, bylo půl sedmé ráno. Takže jsem tam bloudil čtyři a půl hodiny, což je jako cesta z Prahy do Zlína. Už jen silou pudu sebezáchovy jsem se došoural k právě otevřené minutce ve Zlíně a svou vydatnou snídani jsem si vychutnal. Kdybyste mi v tu chvíli dali vybrat mezi dobrou snídaní a pravým briliantem, dost možná bych drahokam se vsteklým úšklebkem odmítl. Vsteklého úšklebku jsem sotva schopen, ale když ono to zní tak efektně...
A kdybych si měl vybrat mezi vydatnou snídaní, ozdobenou blyštivým drahým kamením a Tvým něžným objetím, rozběhl bych se k Tobě se šťastným úsměvem kosmonauta, který přežil havárii vesmírné lodi. Miluju tě.

Ahoj, moji roztomilí :-)
nemůžu jinak než po svém... Připadáte mi roztomilí a navíc, všichni jsme uvnitř takoví. Pod nánosem zážitků, pod páskami toho časozběrného dokumentu jsme všichni něžní, hraví a roztomilí. Před chvílí jsem měl dost udivující pocit, že se mi vůbec nechce psát. Stalo se tolik věcí, tolik velkolepých věcí, že jsem neměl slov, a tak jsem vám moc nepsal. A teď jsem zase nějak našel růžovou nit a nechám se provést labirintem, na jehož konci je tečka za poslední větou.

Vzpomínáte, kolik jsem toho popsal o vztazích? :-D
Tak na to můžete zapomenout, protože je všechno jinak. Našel jsem svou lásku. :-)
Radši se moc nenaklánějte k monitoru, protože byste se mohli spálit. Jsem šťastný!!! Zářím, hořím, hýřím, zurčím, plesám, jiskřím a žhnu. Mám svého nejdražšího dráčka, svou trpaslenku Evulenku, o sloníkovi a harfeníkovi nemluvě. Je třeba ještě cokoliv psát? :-):-):-)
Je to můj poklad a štěstí, má v sobě všechno, co jsem vždycky toužil najít. :-)
Dějí se skutečné zázraky. Počkejte, až vám to všechno napíšu. ;-)
Dobrou noc. Radost a něha bez břehá, prosím.

Tak tohle je moje maturitní slohová práce z roku 2008.

Připadá mi to takové legrační. :-D

Můj styl se od té doby opravdu hodně změnil.

No, změna je pohyb, pohyb je svoboda a svoboda je láska. :-D

****

Drazí spoluobyvatelé této zázračné planety, mám radost, že se můžu pochlubit, na jakém místě žiju a jak se mi tu líbí. Hraji tu svou roli v pestré mozaice života. A povím vám, je to velmi bohatý příběh. Se všemi zápletkami, dramatickými chvílemi a s láskou, té není nikdy dost.
Země, kromě toho že mě živí, může také nabídnout krásnou rostlinnou a živočišnou říši.
Zázračné je už jen to, jak sama Země funguje a žije. Jak příroda vždycky ví, co je pro ni nejlepší.
Pojďme se společně podívat, jak vypadá náš domov.

Velmi stručně a stroze řečeno, Země je obrovská koule, na pólech trochu zploštělá, o průměru asi dvanáct a půl tisíce km. Bývala tu jediná veliká pevnina, zvaná Pangea, kterou omýval jeden oceán. Jak přešlo pár milionů let, něco málo dopadlých meteoritů a něco tektonických změn, máme dnes šest kontinentů, čtyři oceány, spousty ostrovů a poloostrovů, řek, jezer a moří.

Už v osmi letech jsem viděl Středozemní moře zblízka. A byl jsem... unešený.
Pravda, musel jsem si zvykat, že je moře nechutně slané a pálí z toho oči, ale za to mě okouzlily vlny, které se přes mě převalovaly jednou s vervou, mocně, mohutně jako život sám, jindy mě pohladila malá elegantní "vlninka". Všechny nádherně šuměly a stále mě překvapovaly svou náhlostí, člověk nikdy neví, odkud přijdou a kdy ho povalí. Bylo to v Itálii na písčité pláži. Byla tam pláž, prostě celá, celičká z písku. Ten písek je jemňounký a sypký, můžete se
do něj celí zahrabat, sypat si jej na tělo, stavět hrad nebo třeba bábovičky. Je i v moři na dně. Dno je také pokryté všemi možnými mušlemi a lasturkami, v některých dýchá maličký křehoučký tvoreček. Moře je velmi velmi živé. Když jsme u vody, mám rád i tu sladkou, přestože jsem se v ní několikrát málem utopil. Fascinuje mě, že voda tvoří dvě třetiny našeho těla a stejně tak dvě třetiny povrchu zemského. Voda nás živí a je také vědecky dokázáno, že reaguje
na zvuk, čili také na zpěv a pronášená slova. Je tedy velmi důležité, jaké máme myšlenky a jak mluvíme. Tím přímo ovlivňujeme a měníme svoje tělo. To mě prostě ohromuje.

Na horách jsem byl několikrát a většinou to bylo v zimě. Přiznám se, že lyžování není můj koníček a na sníh se radši dívám. Mám rád jeho bílou záři a je zvláště hlubokým zážitkem jít např. na Štědrý den čerstvě napadaným sněhem mezi stříbřitými jehličnany. Na horách je ale něco zvláštního. Cítím se tam jinak, je to jako vystoupit z autobusu v zemi, kde jsem poprvé. Je to pocit, že je příroda blízko. Asi proto se mi na horách chce buď hodně brečet nad
bolestmi, které se vynoří, nebo onemocním. Už je to pro mě pravidlem.

Rostliny. A nezapomínejme také na květiny, kytky, keře, křoviska, stromy, trávu a všemožné jedlé plody. Je to zázrak tvoření. Mám doma plno pokojových kytek. Mám je rád, ale někdy je zapomenu zalít. Ještě že mám spolehlivou maminku, která se o to postará. Kromě toho ale na jaře a v létě rád ležím v trávě nebo si rád sednu pod strom. Mám rád jehličnany, ale také vzrostlé, mohutné stromy. Stromy jsou dalším zázrakem. Jsou živí. Tím myslím opravdově živí.
Znamená to mnohem víc než kus dřeva, který roste, roste až je zralé na pokácení. Strom dýchá, plodí, trpí chorobami a neduhy a má také svou mízu, která ho drží při životě. Je domovem mnoha tvorů a malých potvůrek a kromě toho, tomu, kdo si stromů váží, dají mnoho lásky a síly. Já to cítím a prožívám. Jednou jsem také potkal devadesáti dvouletého pána, který rád hrál fotbal a byl tak vitální jako málokterý čtyřicátník. Řekl mi, že si bere sílu ze stromů. Od té doby si stromů vážím. Je známo, že téměř každá bylina ovlivňuje lidské zdraví, proto se využívá jejich léčivých účinků, ale i těch jedovatých. Když si lehnu na louku a odpočívám, cítím přítomnost všech těch rostlinek. Je to jako být vedle dívky, ke které se toužím víc přiblížit, cítím velmi zřetelně její dívčí vůni a její neopakovatelnou dívčí přítomnost. takhle můžu vnímat rostlinky, lidi a také jména, hlasy a slova - ty mají pro mě i svou barvu.
O kopřivy se dá pěkně popálit a o růži popíchat. Jenže v kopřivách jsou látky, které blahodárně působí na pleť a na vlasy. Mimochodem se přidávají do velikonoční nádivky. No a řekněte, umíte slovy vyjádřit tu nádheru, kterou dýchají, znějí a kterou se skví růže? Život je celý takový. Zbývá si jenom vybrat, chcete se o život popíchat nebo toužíte žasnout nad jeho dech beroucí krásou? Je to na nás, co si zvolíme?

Zvířátka - to je jako další svět mezi mnoha světy. Měl jsem to štěstí být jim od malička nablízku. Děkuji za to své rodině. I teď jsem obklopený kočkami, psy, drůbeží a králíčky. Máme také kozu, což je milé zvířátko, citlivé a věrné, a představte si, vůbec nesmrdí, spíš naopak. Přitom je možné představit si kozu jako velmi elegantně řešený stroj na sekání trávy a hnojení půdy, se kterým je ale starost, aby byl v teple a měl dostatek paliva. Má také jednoduchý
signalizační systém (mečení), jímž podává zprávy o udržovacích nárocích. To záleží, jak si představujeme sami sebe. Kočky mám velmi v oblibě a mám s nimi tak nějak něco společného. Jsou chytré a odmění vás mnohonásobně tím, co jim darujete. Já je miluju, chráním, hladím a maminka jim dává najíst. Proto jsou tak věrné, mazlivé a pokorné. Ale budete-li na ně dostatečně dlouho zlí a budete-li je bít, budou se vás bát, nepřijdou se pomazlit, budou vás škrábat
a pokud u vás vydrží, možná vám budou dobré už jen na to, abyste je prodali do čínské restaurace, kde je nakrájí do Kung pao. No pardon, to ode mě nebylo hezké, stejně jako je to zločin od těch, kteří to dělají. Když ale já mám rád upřímnost. Upřímnost je pravda, pravda je svoboda, svoboda je láska, láska je život.
Ještě se chci zmínit o našem papouškovi, rozčepýřené korele Filípkovi. Když jsme si ho přinesli domů, byl vystrašený a na každého jenom syčel. Neměl jsem ho rád. Ale brzy se mi zdál roztomilý a legrační. Začali jsme na něj mluvit, zpívat a pískat melodie. A protože má také každodenní přísun slunečnicových semínek, rád dává svou radost najevo. Umí krásně zpívat jednoduché trylky a dělá legrační zvuky. Má rád, když mu odpovídáme co nejlaskavějším hlasem, to pak zpívá čím dál melodičtěji. Vždycky mě rozesměje a rozveselí. Myslím, že nás zvířátka ještě hodně překvapí stejně jako Země sama. Delfíni a sloni mezi sebou telepaticky komunikují a delfíni mají složitý jazyk, jehož prostřednictvím se navzájem identifikují jmény a oznamují si například záměr lovit nebo si takto předávají lásku či strach. Jejich jazyk obsahuje jak verbální, tak i nonverbální prvky. Jsou to různé druhy pískání a zvuky mimo dosah našeho sluchu, také různé pohyby a emoce, které mezi sebou přímo cítí. Kdo to chce uvidět, ten to opravdu spatří. Je smutné, že je zvíře v našich zákonech definováno
jako věc, kterou lze vlastnit. Ale no tak nebuďme směšní, zvíře nemůžeme opravdu vlastnit. Je s námi dobrovolně, může se rozhodnout odejít a také se může rozhodnout umřít. To je jeho svoboda. Kdo věří, že může cokoliv vlastnit, je sám vlastněn státem, rodiči nebo partnerem. A to je velmi nepříjemné.

To mě přivádí k našemu lidskému tělu. Do nedávna jsem se styděl za tělesnost a nejvíc za svoje vlastní tělo. Proto jsem zatracoval pozemskou trojrozměrnou realitu a upínal jsem se pouze k realitě bez prostoru a času. Stejně tak jsem se styděl za logiku a racionalitu, kterou jsem si spojoval s materialismem.
Tak z toho už jsem vyrostl. Bez myšlenek by byl náš svět k zbláznění extatický, rychlý, nepostižitelný vír emocí, který by nemohl mít žádnou strukturu a proto by nemohl držet pohromadě. Naproti tomu svět myšlenek bez emocí by byl daleko strašlivější než svět v románu 1984 od George Orvela. Tím chci říci, že bychom si svého těla měli navýsost vážit. Je to drahokam a nástroj, který nám přinese prožitky, jaké si jen jsme schopni představit. Každá naše buňka
si je vědoma sebe samé a se všemi ostatními buňkami tvoří dokonale propojený celek. Naše tělo stejně jako veškerá hmota je jen zhuštěná a zpomalená energie, o čemž byl přesvědčen i Albert Einstein. To, že je celý vesmír, veškerá hmota a každá částečka v neustálém pohybu, fyzika dokazuje. Čili vesmír je energie v pohybu, kterou formují myšlenky a emoce do poznatelného tvaru. Z toho vyplývá, že naše tělo vypadá podle toho, co jíme a co si myslíme a co cítíme ve
vztahu k sobě. Máme také dar hlasu, slov a zpěvu, čehož si velmi vážím. Láska, zvláště pokud jí prožíváme v těle, je čirý oheň, to všichni víme. Podle toho, jak se máme rádi a jak jsme otevření světu, ten oheň neustále proudí naším tělem a jsme nebo nejsme dokonale zdraví. Pokud energie neproudí volně, oběví se nemoc. Tak se promítají naše bolesti z našich vztahů a strach z různých věcí. To je celé tajemství nemoci.
Naše tělo je velmi pozoruhodné a těší mě, že také jedno vlastním.

Co je Země? Tak na to si každý z nás dříve nebo později odpoví. Všichni víme, že je velmi velmi krásná a také životodárná. Je také velice živá a já tvrdím, že je to nádherná, velmi láskyplná, trpělivá a moudrá bytost. Lze to cítit. Lze s ní dokonce komunikovat. Vědci na to pomalu přicházejí. Přírodní národy po celém světě si tento fakt dávno uvědomují jako samozřejmost a mi to můžeme cítit hned teď.

Na závěr chci požádat všechny, kdo tu mají svůj domov, aby na něj více myslely a chránili jej. Co se stane, když si člověk, sedící na stromě, uřízne větev, na které sedí? Co se stane, když si otrávíme vzduch a vodu, vypleníme lesy a půdu zastavíme domy? Spadneme tak jako z toho stromu a bojím se, že dno je velmi hluboko.
Naše krásná matka Země nese jméno, které dostala od starých Řeků, Gaya.
"Milá Gayo, chvála Tobě"

Ahoj, miláčci,

   jste svědky toho, jak bolestně a dramaticky jsem se zabýval svou proměnou. Jsem unavený a rozbolavělý, a tak s vděčností tuto kapitolu uzavírám slovy "je to hustý."

Zdravím vás, mojí drazí z plejádského domova. Prosím vás o vedení, podporu a léčení na cestě proměny. Vítám vaši vybranou společnost a blízkou spolupráci. Vplouvám do příjemných pěn změny, nechávám se nadnášet vlahými proudy změn, jež mě odnášejí k novým krásným vyjádřením mé křišťálové přítomnosti.

S radostí a lehkostí uznávám sám sebe zlatavým světlem krystovského vědomí, jímž jsem, a zářím a hřeju jako radost v přítomnosti, jež je všem bytostem připomínkou toho, kým doopravdy jsou.

Děkuji vám.

S lehkostí přijímám pravidla hry, která je vzrušujícím dobrodružstvím, radostí a láskou.

Jsem volný a lehký jako čistý vzduch, nechávám odejít všechno, co se míjí se záměrem být sám sebou v každém okamžiku.

Jsem přítomen ve světě Sham, podivuhodné planety, a v každém okamžiku tvořím mír.

Drahá Sham, jsem zde a jsem šťastný v tvém království, které je zázračné. Jsem tvým přítelem a v každém okamžiku pečuji o živou knihovnu. Jsem přítelem a ochráncem celé tvé říše.

děkuji ti.

Moji blízcí něžní delfíni, prožívám radost a úžas s naší modrou energií něhy.

Děkuji vám.

Milované jiskřivé a poťouchlé vílenky,

jsem vaším přítelem a ochráncem. Miluji vás a jasně vnímám, pociťuji a prožívám vaši přítomnost.

Děkuji vám.

Milí čtenáři,

děkuji vám za vaši přízeň.

Děkuji za inspiraci a dotyky něhy, které se snáší jako sněhobílá peříčka k vašim srdcím. Děkuji za pohlazení, která se ve vašich srdcích rozlévají jako teplá tichá konejšení.

vaše

Lian

Už je to víc než rok od této úžasné změny. Divím se, že jsem vám tuhle reportáž nesvěřil už dávno. Psal jsem to před rokem, možná to zní trochu jinak než můj nynější styl. Tak si počtěte a čiňte zázraky. :-) s láskou a vděčností váš delfín Tááákže už je nejvyšší čas splnit slib a napsat vám o mém soukromém zázraku. Pořád jsem čekal, až přijde můj blažený stav vytržení, ale uběhlo už několik měsíců, tak si vystačím se svou rozněžněnou náladou. 5.října 2008;21:45:17 Děkuji ti Světýlko, že mi posíláš krásný, pohodlný dům, který je dost velký a útulný pro celou moji rodinu. Děkuji ti, že je uvnitř příjemně zařízený, čistýa voňavý. Děkuji ti, že se nachází v klidném, zdravém prostředí s čistým vzduchem a přírodou. Děkuji ti, že je pro mě lehce přístupné město. Děkuji ti, že je domeček obklopený velikou, přívětivou zahradou se spoustou voňavých květin. Děkuji ti, že mě tento krásný domov inspiruje k radosti a trpělivosti. Děkuji ti, že mi dáváš znamení do jara roku 2009. Děkuji ti, ženový domov přichází snadno a v zájmu nejvyššího dobra všech zůčastněných. Jsem otevřený hojnosti ve všech jejích formách, nechávám ji proudit a tvořit radost. Lukáš Vámoš Dobře si tuhle magickou formuli přečtěte. Podle instrukcí jednoho opravdu moudrého kamaráda, jsem ji vymyslel a uložil kamsi na disk v notebooku. Vykoupal jsem se v krásné naději a radosti, poprosil jsem svoje srdce a vesmír, aby se to splnilo. A představte si, stala se ta nejohromnější věc, všechno se to do puntíku spplnilo! Ještě teď tomu nemůžu uvěřit. Vesmírný hodinový strojek to vyřešil v pravdě šalamounsky, s matematickou provázaností a opravdu je to v zájmu celé naší rodiny, dokonce i táty. Jsem z toho naprosto u vytržení a hodně mě to změnilo. Ale povím vám ten příběh hezky popořádku: Asi jsem to nedostatečně zdůraznil, ale můj článek Moje temná noc popisuje stav naší rodiny před mým sokromým zázrakem, před Vánoci. Potřeboval jsem tuhle vzpomínku vyprávět, abych na ni nebyl sám. Pomohlo mi to, protože pěkně zmatněla a rozpouští se v dobře vychlazené cocacole mého současného života. Vánoce jsem vždycky miloval, je to nejkrásnější čas v roce. Aspoň na pár dní je všechno jiné. Nemění se jen lidi, ale pozlátkové vánoční kouzlo se rozprostře úplně všude, kolem zvířátek, v přírodě a zvlášť jehličnany jsou vždycky víborně naladěny. Teď jich zrovna mám pár kolem sebe, tohle vyprávění vzniká na naší veliké přívětivé zahradě se spoustou voňavých květin. :-) Skřítkové a víly jsou taky u toho, cítím jak ožívají zvědavostí. Jak asi oni tráví Vánoce? NO o tom příště. Dopřeju si trochu strychninu.. teda chyninu a pokračujem. Musím smutně konstatovat, že u nás doma byly Vánoce vždycky smutné. A ty loňské byly zdaleka nejhorší. Ani nenapad sníh a vánoční kouzlo se k nám neodvážilo strčit ani dva prstíčky z obavy, že by se náš předešlý uplakaný dům rozpadl pod žárem něhy a krásy. Před silvestrem nám došly peníze. sotva jsme měli na pár chlebíčků. Táta k nám pozval velmi otravnou pětičlennou rodinu a strávila u nás pět dlouhích dní. Když odešli, neměli jsme už vůbec žádné jídlo, ani chleba, nic. Pět dní úplně o hladu vlastně není kdoví jaká tragédie, když člověk vydrží bez jídla dva měsíce, ale ne že bych si zrovna spokojeně prozpěvoval. Byl jsem hrozněslabý, musel jsem pít hodně vody, abych měl nějakou energii. Třetí den už jsem ani nepociťoval hlad, spíš jen fyzickou únavu. byla hrozná zima, aspoň -10, protože nebylo čím topit. Táta odmítal jít do lesa na dříví, odmítal cokoliv udělat. Já už jsem předtím do zastavárny odnesl, co se dalo, ale víc už jsem dělat nemohl. Všichni jsme byli frustrovaní a vstek se zvedal geometrickou řadou a zaostřoval se na tátu. Všechny jeho zlé vlastnosti, všechen ten hnus, pod jehož nánosem se zmítal jako ve smrtelných křečích, se teď vyvalil ven. byl zlej jako nikdy. Nedovolil Barunce, aby si naloupala pár ořechů, že prej jsou jeho. Pořád kdekomu vyhrožoval násilím, sociálkou... On chtěl na vlastní rodinu zavolat sociálku... No, samozřejmě že nechtěl. Byl to jeho mučící nástroj, jenom výhružky. Nakonec jsme já, mamka a ségry společně nařezali nějaké dřevo, ale zimu v mém pokoji, nahoře to stejně nezahnalo. Zalezl jsem do postele, oblečený do několika vrstev oblečení a ještě do bundy, přikryl jsem se dvěma přikrývkami a celý, celičký den jsem si pouštěl pohádky, rozhlasové hry a filmy nebo jsem si četl. Neměl jsem už ani sílu nenávidět, chtěl jsem jenom být jinde. ale, i když bych nikdy nevěřil, že to řeknu, jak v zápětí pochopíte, tohle bylo pět nejpožehnanějších dnů v mém dosavadním životě. Předposlední den večer mamce konečně přišly peníze. Jela nakoupit, ale přišla o pár hodin později trochu opilá. vůbec se jí nedivím anezlobil jsem se na ni. Byl jsem šťastný, že máme jídlo. Ale táta si toho vůbec nevážil přesně jako vždycky. Byl na mamku zase zlej, urážel jí, ponižoval před návštěvou... S překvapivě podlézavou zdvořilostí jsem mu začal říkat o tom, že se mi nelíbí, že se o nic nestará. Že už odmítám sám živit celou rodinu, že chci, aby si konečně našel práci, nebo aby alespoň dělal něco pro rodinu jako např. nařezal dřevo. Vůbec to nepochopil, jenom se ještě víc rozčílil. Řekl mi, ať zalezu do pokoje. Mě!!! Po tom, co všechno jsem pro ně a za něj udělal. Kolik jsem si toho kvůli rodině vytrpěl, kolik dluhů jsem si udělal... Prej se mě o to neprosil... Už toho na mě bylo prostě moc, hrozně moc se mě to dotklo. Vrátil jsem se do pokoje a nemohl jsem nic než brečet, dlouho, s absolutním zklamáním, v nesnesitelně bolestném prozření, že jsem udělal mnoho chyb. Že jsem se namáhal úplně zbytečně. Rodinu jsem nezměnil. Jenom si zvykla, že vyřeším všechny problémy, zaplatím všechny dluhy, a připravil jsem je o jejich odpovědnost a tím pádem i o možnost nalezení síly něco změnit. Přísahal jsem, že už se tam nevrátím. Ostatní jako vždy radši dělali, že se nic neděje. Ten poslední, nejlepší den ráno se to konečně stalo. Odjížděli jsme do Kladna kvůli babičce, která ležela v nemocnici a bylo jí zle. stalo se něco, co se stávalo docela obvykle už několik let, vlastně docela drobná událost: táta se hádal s mamkou, protože chtěla po terezce poslat peníze, aby měli na jídlo. Nechápu, jak jsem mohl bejt takovej idiot a ještě se po tom všem starat o jeho blaho. Urazil se, že mamka ty peníze nechtěla svěřit přímo jemu. A' zase vyhrožoval, že zavolá sociálku. A teprve tehdy, po dvaceti letech trápení pohár doopravdy přetekl. Jako by ve mě něco cvaklo a rozsvítila se dioda, jako bych stál na křižovatce, na semaforu naskočila zelená a vyrazil jsem zběsilou rychlostí ven z města. bylo mi absolutně jedno, že mě pronásleduje policie. Bylo mi jedno, jestli to někam napálim, byl jsem ochoten vzdát se všeho, ale nikdo by mě nedokázal zadržet. ani já sám. víte, já jsem docela slušně vychovanej delfín. Skoro vůbec nemluvím sprostě. Ale jsem na sebe pyšný, kolik nadávek a nejhorších urážek mě v tu chvíli napadlo. Ječel jsem jako o život, tak tak že se na nás nezřítil strop. Věděl jsem, že to všechny šokuje, ale dělalo mito dobře. Řekl jsem tátovi absolutně všechno, co jsem se za celou dobu neodvážil. Věděl jsem, že mi neublíží, protože má strach před silou těch emocí, a taky tam stály dva dospělí chlapy, kteří by mě bránili. No a když jsem se tatínkovi tak hezky vyspovídal, tak jsme šli na autobus. Ještě na mě křičel, ať se vůbec nevracím a přišlo mi to směšný. Copak bych se vůbec mohl vrátit? Ne, kdepak. bylo to rozhodnutou nejspíš ještě před mím narozením a taky předchozí večer, vlastně se o tom rozhodovalo celé ty roky, každým vyřčeným slovem, každým pohybem. Fascinuje mě definitivnost toho okamžiku. Prošel jsem přepáškou mezi nástupišti devět a deset, převzácnou červí dírou, která se hned zase zacelila. Bylo mi tak dobře, že jsem to ze sebe všechno dostal :-d Když jsme seděli v autobuse, navrhl jsem: "mamko a co kdybysme se už nevrátili?" Je zajímavé, jak lehce tu myšlenku mamka, Barunka a tErezka přijaly. Věděli jsme, že to dokážeme. Věděl jsem, že se vrátíme do Kladna, najdeme si tam byt a uživíme se. Prostě neexistovala jiná možnost. celou cestu jsem prosil andílky o pomoc a vedení. Najednou jsem naně začal věřit. Cítil jsem jejich konejšivou přítomnost jako odpověď. Věděl jsem, co mám dělat, aby se to přání splnilo. do detailů jsme si představovali život v krásném bytě, hlavně bezvadně čistém. Vžíval jsem se jako do divadelní role do těch představ o bespečí, hojnosti a radosti. Když jsme tuhle novinu oznámili příbuzným, byly hodně překvapeni. Nezdálo se, že by měli kdovíjakou radost. Jsem jim vděčný za to, že nás nechali u sebe bydlet asi měsíc. Celé to byla veliká zkouška mojí víry, nevím, kde se jí ve mě tolik vzalo. všichni nás totiž neustále ujišťovali, že to nezvládnem, že tak rychel neseženeem byt a práci už vůbec ne, že ségry nevezmou do školy atd. atd... Měl jsem takový strach, bylo mi úplně špatně a slabo. Nevěděli jsme, jak proboha seženem peníze na byt, jak mamka najde práci. Všechny byty pro nás byli příliš drahé, až když jsme se nepříliš nadšeni jeli podívat na jeden malý byt se zahradou za 9000 i s poplatky, byli jsme konečně u cíle. Je to nádherné místo k žití. Čisťounký, útulný, energeticky nenáročný byt s tou docela velkou přívětivou zahradou, plných vonících květin. Je to v Kladně, uprostřed města, ale v malé boční ulici, kde nejezdí auta. Je tu i překvapivě čistý vzduch. Přitom je pro mě lehce dostupné město se všemi výhodami. Jsem blizoučko Prahy, autobusy tam jezdí každou půlhodinu. a vesmírný management to všechno stihl s předstihem, do 4. února 2009. Nikdy nad tím nepřestanu žasnout. Mamka si už po dvou týdnech našla práci. Hodně si jí tam váží a brzy jí přidali. Máme dost jídla a vlastně dost všeho, co potřebujeme. Jsou sice starosti se zplácením těch příšerných dluhů, co jsem si nadělal, a rozpočet vychází jen tak tak, ale jsem šťastný :-d Všechny svoje kamarády teď můžu vidět kdykoli a už jsem se odvážil i na sraz NZ. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů mého života. Problémy samozřejmě jsou, ale mám jistý nadhled. Kdž je mi na nic, uteču na svou nádhernou zahrádku a víly už se postarají, abych svoje bolístky vyplakal. A mám taky vás, drazí fascinující, drazí výjimeční, drazí uzdravující :-d Nebýt vás, nikdy bych nenašel dost odvahy a taky bych nesehnal všechny peníze. Vůbec mě neznáte a přesto jste mi darovaly peníze a zachránili jste mě. Mám vás tak mco rád a jsem tu doma :-) Můj soukromý zázrak mě navždy změnil. Teď už vím, jak ohromnou sílu má lidská touha. daniel Landa by mohl vyprávět. Mám rád víly. A nejradši jednu tuze křehkou s tím nejlaskavějším srdcem. Prosím měj se ráda.